1. Začátek motorkářského dobrodružství
Je to sice už pár týdnů, ale dostal jsem se k tomu až teď…
Po mnoha letech od koupi mého milovaného CéBéčka po narození mojí poslední dcerky, jsem se konečně dostal na vysněnou jízdu přes Alpské průsmyky, kolem nádherných, i v létě zasněžených velikánů. Ač jsem to plánoval již 15 let, napomohla tomu náhodná nemoc mojí milované manželky, na jejíž popud se mi utvořilo krásné okénko pro absolutně nejspanilejší jízdu mého dosavadního moto-života. K tomu všemu jsem měl to štěstí naložit jako baťůžek svoji náctiletou dceru Janu, toho času již plně propadlou motorkám, snad ještě více, než jsem kdy byl já sám. Nakonec jsme nejeli na mém CB ale na bráškovi, tak jsme nazvali s Batůžkem, teď už naše druhé CeBéčko, Honda CB 1000 F r.č. NZ747AF/2006, která mi zbyla po bráškovi, který tu už 5 let s námi není. Před pár lety jsem ji jen tak z nostalgie okufroval a malinko vobodystajloval, takže už to není naháč, ale i když staršího data – cestovatelka pár elegánz. Jak moje žena říkala ještě za našich středoškolních let – Stará Harfa, čistý tón! Panejo !!! Kdybych tak tenkrát jen za mák býval tušil, jakou má ta holka pravdu, tak jsem ji byl lapnul a už nikdy nepustil. Život tomu však chtěl jinak, a tak jsme se opět potkali až po dlouhých 40ti letech, ale to je jiný příběh, který se sem nemůže vejít, a ani ho nechci jen tak na potkání veřejně sdělovat.
Takže k věci. Je krásná červencová neděle a já po dlouhém návratu z pracovní cesty, asi tak přes půlku zeměkoule, konečně naložil 3 motoboxy i s Baťůžkem na záda Bráškovi a vyjeli jsme z našeho Base Campu – Apartmánů u Pilota na Kubově Huti směrem na jih. Jako první se nám hned povedlo ztratit rukavici, páč jsem vyrazil bez varování a tak jsem dostal plácnuto na rameno abych se pro ni vrátil. Nádrž byla skoro prázdná a i když při objemu nádrž kolem 15ti litrů moc neřešíte cenu paliva, již ze zvyku jsem se chtěl zastavit na ONO tank. Znáte to, benzin skoro za polovic, ale chyba lávky, fronta jak za socíku na banány s mandarínkami. Naši západoněmečtí nejen důchodci v neděli doplňují svoje nádrže právě tam, tak jsme jednoduše pokračoval na další benzinku. Jak jsem už už odbočoval na naši poslední šumavskou MOLku, bác – další rána do ramena, tak si říkám – aaaa madam zase ztratila rukavici, ale kdepak. Den předem když jsme spolu jeli v Luxuse – tak pro změnu říkám našemu skoro veteránovi – nesmrtelnému Lexusu model 2009, tak mne Janka říká, tati znáš tu hru na žluté auto? Ja na to, že neznám. A ona že to neva, hrajem… A jak? Ptám se. Uvidíš. Byla jediná odpověď. Jakmile jelo kolem žluté auto dostal jsem ránu s výkřikem – ŽLUTÉ AUTO! A přesně toho se mi dostalo při první zastávce pro pohonné hmoty. Žádná ztráta rukavice ale jelo kolem žluté auto. Tu hru jsme pak spolu hráli dalších 6 dnů naší úžasné jízdy, já měl omlácené rameno a Jana zase levou holeň, jen ten náš smích nebyl slyšet přes přilby, ačkoliv jsme měli oba interkomy, ty byly zásadně používány v režimu MUSIC STREAMING.
Plná nádrž, hranice všedních dnů i České Republiky za námi a my se začínáme opatrně klikatit přes Bavorskou Šumavu k prvnímu městu Passau. Tam jsem neodolal krásnému pozadí pro focení a k veliké “radosti” mojí dcerky – nesnáší focení – jsem zastavil na parkovišťátku pro pár momentek do našeho příběhu. Takže šteluju Brášku do záběru s motorkářkou, která si pro focení zásadně nesundává přilbu aby ji nikdo nepoznal a nějak se mi nelíbil záběr, tak říkám, dáme řídítka trochu víc doprava, samozřejmě jsem ji postavil do mrtvého bodu, a v tom koukám jak si Bráška začíná klopit, jenže bohužel (nebo bohudík), bez rychlosti si jen lehnul na pravý kufr. Co naplat, dyk ty kufry nejsou jen pro transport bagáže. Hezky podrží před poškozením svého nosiče, i když pravda, už jsem ho v minulosti odložil do škarpy v lesích kolem maďarského Egeru, mimochodem nejúžasnější levopravá lesní cesta pro výuku klopících návyků, takže pár šrámů, jak už to u strojů nejen vyššího věku již dávno má. Avšak na funkci živočicháře to žádný vliv nemá 🙂
Jana ji nazvala – par vteřin před katastrofou.
Čas pokročil a my si to líně šineme Dunajskou rovinou směr Salcburk, když najednou před námi stojí skutečná stíhačka MiG 21MF. Nedalo mi neudělat s ní pár nostalgických momentek, které se – posuďte sami -fakt povedli. Bude to již 30 let co jsem ji krotil naposled, ale na ten pocit při zapnutí forsáže se jednoduše nedá zapomenout, když vás masy tahu nakopnou do zad a vy ji zvedáte z letištní plochy, nebo přecházíte ve vzduchu na vertikálu s poloměrem obrátky v přemetu kolem 1500 až 2000 metrů, anebo ji rozháníte přes 2 Machy, až se s vámi vše chvěje a vy čekáte, kdy se vám ta hromada plechů v rukou rozpadne a vy tam budete bez ničeho svištět vzduchem rychlosti přes 2000km/h, jen tak jak vás Pán Bůh stvořil, páč ten proud vzduchu by z vás vše během chvilky strhal a pravděpodobně i roztrhal. Tak jsem si zablouznil a vyrazil dál, protože večer se nám již blíží a Solnohrad ne a ne v dohledu. Teď už můžu přiznat, ten krátký záblesk z minulosti ve mne probudil stíhacího pilota a zbytek cesty ten večer byl v duchu stíhacího letu, kdy jsme svištěli M1,5 (M nebylo Machovo číslo ale Max povolená rychlost, samo jen v extravilánu). Kupodivu Baťůžek za mnou ani nemukl, nevím jestli od strachu nebo z nevědomosti a už se to asi nikdy ani nedozvím, protože je to určitě dávno zapomenuto. Já nikdy necítil s nikým takovou jednotu na dvou kolech jako ten první večer s ní. Jednak je lehoučká takže při naší váze kolem 400 kg těch pár kil navíc už není znát, ale asi to bude tou motorkářskou krví, která nám oběma koluje v žilách.
Najednou, byla skoro tma a my jsme se ocitli v malebném městečku, které bylo na řece, nevím její jméno, ale jedna jeho část byla Rakouská a druhá Německá. Na náměstí se sedělo na zahrádkách a německé pivko na mne volá – ser na to, pojď si dát. Tomu fakt nešlo odolat. Zapíchli jsme to hned vedle zahrádky a objednali si zaslouženou večeři. Hodně jsem se pobavil jazykovou nevybaveností místní mládeže co nás obsluhovala. Jana ačkoliv má za sebou první ročník němčiny zarytě mlčela jak partizán na gestapu a mně se do mojí chabé němčiny pletla ne angličtina jak bych čekal ale mandarínština, kterou jsem opustil už před dvěma roky. Tak jsem tedy poptal ubytko a slečna říká, že maj pro nás pokojík jako klícku ale měli bychom se radši podívat…tak jsem zbystřil, to bude asi ňákej chlívek za kuchyni, říkám si a následuju sličnou německou kuchařku mojí váhové kategorie co neumí anglicky. Pokoj v patře velikosti skoro 50 metrů se sedačkou a umyvadlem a přes chodbu koupelna s vanou sprchovým koutem a záchodem skoro stejných rozměrů. Ja mám tedy rád spíše menší útulnější více romantická zákoutí, ale první pivko se již příjemně rozlévalo v zákoutích mé břišní dutiny, tak jsem ukázal vztyčený palec pro jasné sdělení že to tedy berem. Jaké bylo moje překvapení když jsem po večeři a dalších půllitrech nejzdravějšího moku dovedl znavenou dcerku do patra a otevřel naši klícku… ta šla do kolen, že tedy takový luxus neměli ani v turecku, a když jsem ji odvedl do koupelny přes chodbu tak zapadla na zbytek večera do vany ja se mohl venku na terase věnovat doplňování tekutin.
Co vám budu povídat, Salcburk sice dobyt ten večer nebyl ale jako zahájení putování dost dobré
Proč to vše teď píšu? Tak nějak to chci vše uchovat na čas kdy si už nic nebudu pamatovat abych si mohl alespoň číst jak jsme se měli úžasně. Pro ty které jsem neodradil a nenudil a dočetli to až sem, přidávám fotky které alespoň malinko dokreslují tu úžasnou atmosféru toho dne a slibuju že jakmile dostanu chuť, budu pokračovat popisem dalších dnů, které byly opravdu plné nádherných výhledů a moto silnic o kterých se mi předtím ani jen nesnilo.
Závěrem se rozloučím tímto krátkým pohledem který mi dává energii na každý další problém který na mne v denním čí nočním životě číhá.
Tak nashle příště...
